Koníček s velkým K
Tak jsem tomu propadla. Čemu? No přeci scrapbooku. Kdo to nezná, a má tvůrčího ducha, vřele doporučuji. Je to něco úžasného. Spojuje totiž tvůrčí kreativitu, cit pro pěkné věci, vzpomínky, fantazii, a hlavně, pokud tohle všechno u člověka je, je to neskutečné odreagování, uvolnění, člověk přitom prožívá všechny možné reakce, očekávání, jak se dílo zdaří, i to, zda se bude líbit ostatním a jak moc, a protože se zdaří vždy, tak tomu člověk neodolá a je navždy ztracen. V tom dobrém slova smyslu. Stále jsem však ještě nevysvětlila, o co tedy jde. Já dělám vzpomínková alba. Momentálně synovci a neteři, malé děti se jednak krásně fotí, jednak vypadají na všech fotkách úžasně a jednak velice rádi těmito alby listují a prohlíží si je a jsou to vůbec nejvděčnější kritici a obdivovatelé díla. To se vezmou fotky, všelijaké ústřižky, odstřižky a kousky papíru, lepidla, nůžky, děrovače, kartony od krabic a všechny možné a nemožné papíry a pak se stříhá, vystřihuje, lepí, zkoumá, přikládá, zkouší, co k čemu pasuje a jak a pak se to lepí, popisuje, vymýšlí popisky, legrácky, aby to bylo taky vtipné, až vznikne kniha- album, plná fotek, ozdobená kytičkami, ozdůbkami, popiskami, prostě vším tím, co člověka právě napadlo. To ovšem ještě zdaleka není všechno. Toto album- kniha se dále dozdobuje, prohlíží, přemýšlí, co ještě dodat, čím to vylepšit, aby bylo dílko dokonalé, otáčí se list po listu, kriticky zkoumá, nechává na další den, v očekávání, že přijde ještě další vynikající nápad, jak stránky vylepšit. No a když už podle tvůrce není co zdokonalit a vylepšit, je dílo hotové. Pak putuje k obdarovanému v úzkostlivém očekávání, zda se bude albumek líbit a jak moc a největší odměnou jsou pak rozzářená očka dětí nebo takovéto zhodnocení pubertálního potomka- Babi, to je hustý!
