A život jde dál...
Tak jsem si říkala, jak se to někdy na člověka nahrne, údajně jenom tolik, kolik zvládá... A i když se toho zdá být moc, po zvládnutí a zastavení se dokáže si z toho vzít jedinec ponaučení? Např. bezmoc. Je to vlastně nemoc bez moci. Odkázání na cizí pomoc. Uzemnění Ega, nutnost podvolit se jiné autoritě. Takže omezení či momentální zkrocení Ega? Proč jsou nutné tyto mechanizmy, abychom si uvědomili to co máme vidět a nevidíme, takže je nutno zakročit drsnějšími metodami? Nebo odchod přítele "na druhý břeh".... To je patrně proto, abychom si uvědomili jedinečnost bytí a vychutnávali si každou vteřinku svého života. Málokdy se člověk dokáže zastavit ve svém letu životem a zhodnotit jej a tak pouze tyto hraniční události nás přimějí k zamyšlení, zda jdeme správným směrem, či proč se nám děje to či ono.Vždy se mi vybaví část úryvku z nějaké básně, cituji: ...v člověku je něco motýlího, lehce zranitelného tykadly...- a odchod přítele je přesně takový okamžik, okamžik nenávratna, kdy jsme donuceni zavzpomínat, zhodnotit vše, co jsme s touto bytostí prožili. Vybaví se nám spousta podrobností, které jsme zasunuli do svého vědomí a náhle jsou oživeny, vyplaveny napovrch, zaplaví nás, ať chceme či nechceme, jsou tu, jakoby byly ze včerejška a my jsme sami překvapeni,kde se to v nás vzalo a jak nás to dostalo. Snad právě tohle je to, co dělá člověka člověkem a přátelství přátelstvím. A tak ti děkuji , milá přítelkyně, z celého srdce za všechno, co jsme spolu prožily, za všechny tvé rady, postřehy, příběhy a vyprávění, přeji ti krásný let tam vzhůru a byla bych moc ráda, kdyby i na mne jednou někdo vzpomněl, až odejdu, jako já vzpomínala na tebe.